Na tuhle sérii knížek pro mládež jsem kdysi narazila v jednom maloměstském knihkupectví. Býval to takový potemnělý kumbál s knížkami, víc než jeden výtisk dané tiskoviny jste tam nenašli a většinu sortimentu tvořily kuchařky, knížky o náramcích přátelství a korálcích a nejprofláklejší kusy té doby. Víc připomínalo antikvariát a sídlilo ve staré kamenné budově, takže tam bylo neustále vlhko, ale v těch letech jsem se většinou nikam dál nepodívala, takže mi to ani nepřišlo zvláštní. Tam jsem také na Floriana narazila. Paperback, kolem dvou stovek stran, jmenovalo se to Florian ve světě duchů s podtitulem Tajemství kočičího lidu a na obálce byly dvě velké černé kočkovité šelmy (panteři, jak jsem po přečtení zjistila), cenily zuby na blonďatého mladíka a někam ho táhly džunglí. Upřímně, co víc si v nějakých deseti letech přát? Fantasy literatura pro mládež, jak ji znám dnes, byla tehdy na pomalém vzestupu, Harry Potter měl teprve dva nebo tři díly a domácí knihovnička moc dobrodružné četby nenabízela (snad kromě Správné pětky, ale ta patřila starší sestře). Navíc vyobrazení na obálce přímo nabádalo k přečtení - hrdinové v nesnázích jsou jako magnet.
S Yiliou jsme si onehdá posteskly nad starými dobrými braky. Ona cválala prérií s Rodokapsy, já četla Tajemství kočičího lidu pořád dokola až do zblbnutí, potom jsem si našla oblíbené části a četla jen je a slovo "brak" pro mě znamenalo totéž co potopená loď na mořském dně. Metonymicky by to sedělo - brak i vrak s postupujícími léty stále raději vyzdviháváme.
Florian má všechno, co takový destiletý čtenář hledá. Má vlastní mapu, dospívajícího hrdinu, co prochází do Říše duchů (kde o ducha většinou nezavadíte, ale zase tam mají různé verze démonů, oslizlých lebkounů a podobných žánrových propriet), brzy po něm jde pomalu všechno živé a chlapec se nám nakonec se vším vypořádá bez sebemenší ztráty morálního statutu. Série vznikla v době, kdy byli klaďasové zkrátka kladní, záporáci potřebovali víc než zhoubu vlídné slovo a nakonec vše skončilo návratem do reality a příjemným pocitem z dobře odvedené záchrany světa. Dnes by byl asi Florian v úvodu rozválcován tajemným badass-sirotkem s temnou minulostí, ale tehdy jsem ho měla ráda. Jeho vztah s hostinského dcerou byl většinu času čistě platonický, protože tatík se na výpravy vydával s nimi, a o akce ve stylu "najděte ty zpropadené vetřelce a zlikvidujte je nějakým obzvlášť kreativním způsobem" nebyla nouze.
Po nějaké době se mi potom podařilo ulovit kdesi první díl celé série, Tajemství jezdců z močálu. Druhý a třetí mi sice stále unikají, ale jednou je seženu v nějakém zapadlém antikvariátu a hrdě dotáhnu ke kase. Čtvrtým dílem u nás bohužel tato série skončila, ale její rakouský autor Peter Schnaubelt vydal pod pseudonymem Peter Horn dalších osm dílů. Slibují mluvící delfíny, černou bohyni nebo třeba ledový labyrint a jsou už nějaký ten pátek rozebrány. No, čtení v němčině stejně nepatří mezi mé koníčky.
Chtěla jsem zde věnovat trochu místa těmto nedoceněným pokladům, které i když nepatří mezi nejoriginálnější, mají pro mě zvláštní význam. Kdo taky v dětství neměl knížku, sérii či komiks, které nade vše miloval a které si čas od času rád prolistuje, i když jsou jejich zápletky naivní, charaktery stereotypní a papírové a v polici jim dělají společnost veledíla od mistrů žánru?
