Víte, čemu se říká infiltrace? Když se křemíkovec nechá zaměstnat v pobočce ekocentra. To si pak celý den sedí v obchůdku s bio-výrobky, ekopedagogické publikace na něj přísně koukají z polic a každou hodinu si okusuje nehty hrůzou, že přijde skupina na prohlídku galerie regionálních malířů.
Vůbec nemám nic proti ježkům, jednoho mrňouska už jsem taky před lety zimovala, ale všechny ty vážky, mihule a raci jsou na jednoho neekologa trochu moc. K tomu ještě letáčky s fotkami slepičích farem a kosmetiky testované na zvířatech. Zírají na vás ze všech stran a vy máte pocit, že zabíjíte celou kolonii raků, když váháte, jestli posmrkaný papírový kapesníček vyhodit do normálního koše, bioodpadu nebo papíru.
A jako vždy to začalo úplně nevinně. Budete prodávat v ekoobchůdku fair trade čokoládky a třtinový cukr s nálepkou biokvality, sem tam nějaké ty kancelářské práce a provádět v galerii. To jsem zbystřila, ale jelikož jsem naprosto neschopná z čehokoli vycouvat (možná bych se od těch raků měla něco naučit), kývla jsem. Vzápětí jsem si div nevyrvala všechny vlasy. Řekněme si upřímně, že moje social skills nepatří mezi nejlepší. Jaká pak začne sociopata jímat hrůza, když si uvědomí, že se vlastně právě uvrtal k průvodcovské službě. Průvodcovská služba je zlo. Zvlášť když jste poslední třetina prohlídky parku, která trvá hodinu. Do místnosti, kam se normálně vejde tak dvacet lidí, jich nacválá čtyřicet, všichni na zádech batohy, jedni se opozdí na schodišti a ti rychlejší už by šli do patra, další se rozhořčují ve dveřích, že jim někdo překáží taškou. Polovinu to nezajímá vůbec a zírají z oken, druhá má tu slušnost, že se s předstíraným zájmem rozhlíží po místnosti neakomodovaným okem. Pokud se mezi nimi snad najde někdo se zájmem, většinou jde o otravné rejpaly a rejpalky, co byly na všech hradech a zámcích dvakrát a neopomenou vám zmínit, v čem se která část vaší památky liší od těch předešlých. Ze všech vystavovaných exponátů je nejvíc zaujmou holubi, co si nakladli vejce do malých výklenků ve věži, a nezávisle na věku a tělesné konstrukci si budou stěžovat na jakékoli schody, především ale na ty točité. Zpočátku jsem se chystala překonat sama sebe a poskytnout hezký a ucelený výklad celé skupině, v němž bych shrnula historii stavby, funkci a novodobou rekonstrukci. Nekoktat, mluvit nahlas, nezadrhávat se, neklepat bradou, nezatínat všechny svaly na těle, nedrkotat zuby a nepodléhat akutní touze svézt se na zem - všechno, kvůli čemu se už pár let systematicky vyhýbám jakýmkoli veřejným přednesům. Při prvním pohledu na ten zbytek brblající skupinky, co se nerozutekl do jiných částí budovy, jsem to rychle vzdala. Těm pěti zájemcům, kteří se chtěli dozvědět něco o galerii a stavbě, jsem zodpověděla otázky, ostatní jsem ubezpečila, že ten holub za oknem není mrtvý, i když tak vypadá. Tento zážitek mě také utvrdil v tom, že na stará kolena se budu věnovat jen své zahrádce a nebudu obrážet památky, které mě stejně nezajímají. Už jen kvůli průvodkyním. Co když je tam někde jedna, co trpí sociofobií a u provádění skončilo jen nešťastným řízením osudu?
Po ošklivém víkendu je tu ale konečně zase pondělí a standardní kancelářské práce. Musím přiznat, že už se docela těším, až se vrátím domů, kde se vajíčkům od slepic chovaných ve volném výběhu neříká biovejce a ovce na pastvě nenosí visačku biopůvodu.
