Manga česky od nakladatelství Crew

Vydávání mangy u nás dospělo z plenek do batolecího věku, o čemž svědčí i slušně zaplněná police s mangou v Luxoru. Nepovažuji se za kmeta, ale pamatuji ještě dobu, kdy ve zmíněném knihkupectví stály jen dva regály s komiksy, sehnali jste tam Sandmana, Garfielda, objemné komiksové romány, nějaké ty sebrané výtisky českých klasik a superhrdinské sešity. Když si někdo na fóru posteskl, že u nás nevychází tištěná manga, sklidil výsměch za svou naivitu, že by se někomu chtělo vydávat natolik okrajový žánr zrovna u nás. Potom se ale ledy pohnuly a některá nakladatelství zařadila do svého edičního plánu jednu či dvě manhwy a komiksový regál se začal hemžit korejskými a japonskými jmény na obálkách.

Mangu teď začalo vydávat i nakladatelství Crew, kde léta sosám Sandmana. Zvolili Naruta a Death Note, což je podle mě volba velmi odvážná, protože někteří staromilci jim teď úpí v komentářích, že jména jsou v českém přepisu a Shinigami je Smrtonoš a kdesi cosi. O hláškách typu "mám stažený scany z Konohy zadara, tak proč bych si to jako kupoval?" ani nemluvě. Jak někdo na Konatě trefně poznamenal, českou mangu si koupíte, protože chcete mít tištěnou verzi doma hezky na poličce, podpoříte autora a taky samotné vydávání dalších děl u nás. Chápu ale, že pokud je vaším jediným příjmem kapesné a ještě ho polovinu utratíte za bouchací kuličky, můžou vám dvě stovky za výtisk připadat jako nehorázná drahota.

S Yiliou jsme vydávání mangy v Česku podpořily předevčírem. Zakoupily jsme zkušebně první sešit Naruta. Přestože se můj vkus postupem času stočil trochu jiným směrem, ve vlaku jsem si nostalgicky zalistovala a zavzpomínala na první kapitolu, kdy bylo všechno nové, postavy se daly spočítat na prstech rukou a protagonisti byli jen o málo mladší než já. Výtisk sice není můj, protože jde o opožděný dárek k narozeninám, ale už se těším, až začne spolu s ostatními na Yiliině polici tvořit řadu.

Co ale říci o samotném sešitu? Na první pohled mě zaujalo provedení, které je rozhodně lepší oproti anglické (resp. americké) manze. Papír je bíle bílý, obálka pevnější než třeba u anglického Kenshina, kde se hned ožmoulaly rohy, zkrátka vše je v takové kvalitě, na jakou jsem zvyklá u ostatních děl tohoto nakladatelstvím. Navíc cena je srovnatelná se zmíněným Kenshinem.

Jediná věc, ze které jsem měla trochu strach, byly SFX čili zvukové efekty. Pokud jste zvyklí několik let číst scany mangy v překladu jiných fanoušků, kteří prostě nehodlají trávit hodiny překreslováním jednoho "meow" na "mňau" (a nemůžete jim to v žádném případě zazlívat), zvyknete si na ty malé poznámky pod okny, které říkají "sfx: úlek", "sfx: chichotání" nebo "sfx: strašidelný pohled". Tady je nenajdete. Všechna bum a prásk jsou hezky v oknech, kam patří. Někdo možná namítne, že české "žvýk-žvýk" a "chňap" nezní tak cool jako jejich anglické alternativy. No, ten někdo by se měl smířit s tím, že všechno v cizím jazyce zní víc cool než v mateřštině. To je jako s tou trávou za plotem. Nad překlady názvů technik se ani pozastavovat nebudu. Buď to anebo sáhodlouhé poznámky na okraji oken a stránek. Japonec to taky vnímá jako techniku stínových klonů a ne jako nějaký ultra-mighty název v exotickém jazyce.

Brzy má vyjít i první díl Death Note, který je už teď řádně propírán za své Smrtonoše, Jagamiho Lighta, zkrátka za jakoukoli hovadinu, která z vás může na okamžik udělat pravého znalce, pokud na ni patřičně poukážete. Doufám, že nabídka mangy v našich obchodech se bude v budoucnu rozšiřovat geometrickou řadou a dojde na nějaké kyberpunkové kousky. Možná tam na mě někde čeká i Nihei Tsutomu a možná s ním přijde i Wolverine. Doufat můžu.

Sfeer Theory

Znáte webcomics Sfeer Theory? Kreslí ho Chira (její galerie rozhodně stojí za důkladné prozkoumání) a píše Muun, a pokud si jako já potrpíte na steampunk, nebudete litovat. Uitspan Era má sice zatím pouhých 53 stran, což je v porovnání s takovými mamuty jako Looking For Group nebo Sorcery 101 nic, ale stojí za to. Výtvarné zpracování je totiž přesně můj šálek kávy. Nějakou dobu bylo na stránkách Sfeer Theory ticho po pěšině, ale v současnosti vychází zhruba stránka týdně. Když tvůrce umí využít každou píď nové stránky na informačně vyčerpávající dialogy nebo efektivně vypadající triky cyclistů (ne, oni nejezdí na kolech), potom vám vůbec nevadí prodlevy.

O čem to je?

Hlavním hrdinou Sfeer Theory je Balzac, cosi jako nesmrtelný "čaroděj", děj Uitspan Era ale sledujeme prostřednictvím mladého univerzitního podržtašky Luca Valentina. Ve zdejším světě mají věci a lidé cosi jako "sféry" (sfeers), v nichž se vše podřizuje jejich vůli. Extroverti dokáží působit na vnější objekty, které se nachází v jejich sféře, zatímco introverti ovlivňují jen svou vnitřní sféru.

Co stojí opravdu za zmínku, jsou jména postav. Kromě Balzaca je tu taky Baudelaire, který vypadá jako stará lékárnice (nemůžu se dočkat, až dorazí na scénu), zavalitý Homer, vzteky rudý Ovid, blonďatá Neruda, švihácký Voltaire, budoucí záporačka Montmartre a Shakespeare, toho času pes. Našlo by se jich víc, na obrázku jsou ti hlavní porovnaní co do výšky. Mohla bych si plácnout s Nerudou a Wordsworthem.

sfeer theory - ue height chart by ~chira-chira on deviantART

Nedávno začala Chira s dalším webcomicsem Fox Sister. Zatím má jen pár stránek, takže si ho šetřím na později.

Infiltrace - sequel

Tak tam sedím zase. Jen s tím rozdílem, že o prázdninách funguje ta průvodcovská služba celý týden, třikrát denně. Počítám hodiny a minuty a modlím se za hnusné počasí. Proč nejezdí lidé radši do aquaparku, na cyklovýlety po Šumavě, na túry do Krkonoš, kamkoli jinam? Když jsem byla mladší a jezdila s rodiči na dovolené po zámcích a hradech, prohlídky s průvodcem byly vždycky to největší zlo. Neexistovalo nic horšího. Nejenže si člověk nemohl prohlížet, co chtěl a kdy chtěl, ještě musel stát v hloučku a hezky koukat, kam zrovna milá průvodkyně ukázala. "Tam vidíte romantické sofa, které nechal zdejší pán P dovézt pro svou dceru až z Francie", "Na obraze je hrabě H se svými dvěma loveckými psy a závodním koněm" a "Věž byla postavena v novogotickém stylu za krále K, který pocházel z rodu R a za ženu měl Ž z rodu R2" - nikdy jsem si nebyla jistá, jestli si ostatní účastníci prohlídky něco z řeči průvodce zapamatovali, ale já si ze všech zámků dohromady pamatuju jen to, kde mají pávy a kde medvědy. Ráda se pokochám nějakým tím historickým interiérem, přečtu si v brožurce povídání, ale živé průvodce nemusím. Je to až ironie, že jsem teď jedním z nich.

Ale není to celý den jen peklo. Včera jsem během polední pauzy ulovila lehce infantilní dopisní sady s kytičkami a sloníky, takže můžu dělat ostudu mladší-ale-ne-už-malé sestře, až jí přijde sladká obálka se slonečky na tábor. I jako křemíkovec přiznávám, že psaní dopisů má svoje kouzlo. Musí na to ale být hezký dopisní papír. Kdysi jsem někde narazila na papírnictví, kde měli obrovský výběr jednotlivých archů dopisního papíru a obálek. Bohužel si teď nemůžu vzpomenout, kde to bylo. Možná je to ale dobře. Ještě bych tam nechala výplatu.

Druhý pokus o vypěstování levandule ze semínek se pravděpodobně povedl. Jsou sice krapet nitkovité, ale víc sluníčka už jim prostě dopřát nemůžu. Když jsem to v dobré víře udělala posledně, spálilo mi je během pěti minut. Řízky šanty se taky netváří, že by se chystaly pojít. Na eukalyptovníku se mi usídlil pavouk, který ve volném čase nejspíš provozuje kulturistiku. Jinak si jeho zvláštní pruživé pohyby hlavou dolů neumím vysvětlit.

Yilia je v poslední době až nebezpečně aktivní, co se psaní příspěvků týče. Co jsme obě P2P na Dofus, připadám si, jako by se mi do žil vlila čerstvá krev. To ty možnosti. Celý život sedíte v jeskyni, pak vás občas vypustí ven a už jste ochotni vrazit do toho ty peníze, abyste se už nikdy do jeskyně k ostatním F2P nevrátili. Takhle to sice Platón neříkal, ale patent na jeskyni nemá =3

Během srpna bych už snad konečně měla dostat svůj prostor na vlastní zahrádku. To potom budu i fotit a vyvěšovat fotky svého miniaturního ráje jako správná bloggerka.

Infiltrace

Víte, čemu se říká infiltrace? Když se křemíkovec nechá zaměstnat v pobočce ekocentra. To si pak celý den sedí v obchůdku s bio-výrobky, ekopedagogické publikace na něj přísně koukají z polic a každou hodinu si okusuje nehty hrůzou, že přijde skupina na prohlídku galerie regionálních malířů.

Vůbec nemám nic proti ježkům, jednoho mrňouska už jsem taky před lety zimovala, ale všechny ty vážky, mihule a raci jsou na jednoho neekologa trochu moc. K tomu ještě letáčky s fotkami slepičích farem a kosmetiky testované na zvířatech. Zírají na vás ze všech stran a vy máte pocit, že zabíjíte celou kolonii raků, když váháte, jestli posmrkaný papírový kapesníček vyhodit do normálního koše, bioodpadu nebo papíru.

A jako vždy to začalo úplně nevinně. Budete prodávat v ekoobchůdku fair trade čokoládky a třtinový cukr s nálepkou biokvality, sem tam nějaké ty kancelářské práce a provádět v galerii. To jsem zbystřila, ale jelikož jsem naprosto neschopná z čehokoli vycouvat (možná bych se od těch raků měla něco naučit), kývla jsem. Vzápětí jsem si div nevyrvala všechny vlasy. Řekněme si upřímně, že moje social skills nepatří mezi nejlepší. Jaká pak začne sociopata jímat hrůza, když si uvědomí, že se vlastně právě uvrtal k průvodcovské službě. Průvodcovská služba je zlo. Zvlášť když jste poslední třetina prohlídky parku, která trvá hodinu. Do místnosti, kam se normálně vejde tak dvacet lidí, jich nacválá čtyřicet, všichni na zádech batohy, jedni se opozdí na schodišti a ti rychlejší už by šli do patra, další se rozhořčují ve dveřích, že jim někdo překáží taškou. Polovinu to nezajímá vůbec a zírají z oken, druhá má tu slušnost, že se s předstíraným zájmem rozhlíží po místnosti neakomodovaným okem. Pokud se mezi nimi snad najde někdo se zájmem, většinou jde o otravné rejpaly a rejpalky, co byly na všech hradech a zámcích dvakrát a neopomenou vám zmínit, v čem se která část vaší památky liší od těch předešlých. Ze všech vystavovaných exponátů je nejvíc zaujmou holubi, co si nakladli vejce do malých výklenků ve věži, a nezávisle na věku a tělesné konstrukci si budou stěžovat na jakékoli schody, především ale na ty točité. Zpočátku jsem se chystala překonat sama sebe a poskytnout hezký a ucelený výklad celé skupině, v němž bych shrnula historii stavby, funkci a novodobou rekonstrukci. Nekoktat, mluvit nahlas, nezadrhávat se, neklepat bradou, nezatínat všechny svaly na těle, nedrkotat zuby a nepodléhat akutní touze svézt se na zem - všechno, kvůli čemu se už pár let systematicky vyhýbám jakýmkoli veřejným přednesům. Při prvním pohledu na ten zbytek brblající skupinky, co se nerozutekl do jiných částí budovy, jsem to rychle vzdala. Těm pěti zájemcům, kteří se chtěli dozvědět něco o galerii a stavbě, jsem zodpověděla otázky, ostatní jsem ubezpečila, že ten holub za oknem není mrtvý, i když tak vypadá. Tento zážitek mě také utvrdil v tom, že na stará kolena se budu věnovat jen své zahrádce a nebudu obrážet památky, které mě stejně nezajímají. Už jen kvůli průvodkyním. Co když je tam někde jedna, co trpí sociofobií a u provádění skončilo jen nešťastným řízením osudu?

Po ošklivém víkendu je tu ale konečně zase pondělí a standardní kancelářské práce. Musím přiznat, že už se docela těším, až se vrátím domů, kde se vajíčkům od slepic chovaných ve volném výběhu neříká biovejce a ovce na pastvě nenosí visačku biopůvodu.

Florian ve světě duchů

Na tuhle sérii knížek pro mládež jsem kdysi narazila v jednom maloměstském knihkupectví. Býval to takový potemnělý kumbál s knížkami, víc než jeden výtisk dané tiskoviny jste tam nenašli a většinu sortimentu tvořily kuchařky, knížky o náramcích přátelství a korálcích a nejprofláklejší kusy té doby. Víc připomínalo antikvariát a sídlilo ve staré kamenné budově, takže tam bylo neustále vlhko, ale v těch letech jsem se většinou nikam dál nepodívala, takže mi to ani nepřišlo zvláštní. Tam jsem také na Floriana narazila. Paperback, kolem dvou stovek stran, jmenovalo se to Florian ve světě duchů s podtitulem Tajemství kočičího lidu a na obálce byly dvě velké černé kočkovité šelmy (panteři, jak jsem po přečtení zjistila), cenily zuby na blonďatého mladíka a někam ho táhly džunglí. Upřímně, co víc si v nějakých deseti letech přát? Fantasy literatura pro mládež, jak ji znám dnes, byla tehdy na pomalém vzestupu, Harry Potter měl teprve dva nebo tři díly a domácí knihovnička moc dobrodružné četby nenabízela (snad kromě Správné pětky, ale ta patřila starší sestře). Navíc vyobrazení na obálce přímo nabádalo k přečtení - hrdinové v nesnázích jsou jako magnet.

S Yiliou jsme si onehdá posteskly nad starými dobrými braky. Ona cválala prérií s Rodokapsy, já četla Tajemství kočičího lidu pořád dokola až do zblbnutí, potom jsem si našla oblíbené části a četla jen je a slovo "brak" pro mě znamenalo totéž co potopená loď na mořském dně. Metonymicky by to sedělo - brak i vrak s postupujícími léty stále raději vyzdviháváme.

Florian má všechno, co takový destiletý čtenář hledá. Má vlastní mapu, dospívajícího hrdinu, co prochází do Říše duchů (kde o ducha většinou nezavadíte, ale zase tam mají různé verze démonů, oslizlých lebkounů a podobných žánrových propriet), brzy po něm jde pomalu všechno živé a chlapec se nám nakonec se vším vypořádá bez sebemenší ztráty morálního statutu. Série vznikla v době, kdy byli klaďasové zkrátka kladní, záporáci potřebovali víc než zhoubu vlídné slovo a nakonec vše skončilo návratem do reality a příjemným pocitem z dobře odvedené záchrany světa. Dnes by byl asi Florian v úvodu rozválcován tajemným badass-sirotkem s temnou minulostí, ale tehdy jsem ho měla ráda. Jeho vztah s hostinského dcerou byl většinu času čistě platonický, protože tatík se na výpravy vydával s nimi, a o akce ve stylu "najděte ty zpropadené vetřelce a zlikvidujte je nějakým obzvlášť kreativním způsobem" nebyla nouze.

Po nějaké době se mi potom podařilo ulovit kdesi první díl celé série, Tajemství jezdců z močálu. Druhý a třetí mi sice stále unikají, ale jednou je seženu v nějakém zapadlém antikvariátu a hrdě dotáhnu ke kase. Čtvrtým dílem u nás bohužel tato série skončila, ale její rakouský autor Peter Schnaubelt vydal pod pseudonymem Peter Horn dalších osm dílů. Slibují mluvící delfíny, černou bohyni nebo třeba ledový labyrint a jsou už nějaký ten pátek rozebrány. No, čtení v němčině stejně nepatří mezi mé koníčky.

Chtěla jsem zde věnovat trochu místa těmto nedoceněným pokladům, které i když nepatří mezi nejoriginálnější, mají pro mě zvláštní význam. Kdo taky v dětství neměl knížku, sérii či komiks, které nade vše miloval a které si čas od času rád prolistuje, i když jsou jejich zápletky naivní, charaktery stereotypní a papírové a v polici jim dělají společnost veledíla od mistrů žánru?

Sucker Punch

Popkulturní balast, případně onanistické fantazie pro náctileté nerdy - tato a další barvitá označení si film vysloužil na CSFD. Netuším, s jakou představou se někteří diváci vydali na Sucker Punch, ale skoro to vypadá, jako by si koupili lístky do opery a následně si stěžovali, že na jejich vkus byl děj příliš rozvláčný a vůbec se tam nějak moc zpívalo. Za sebe mohu říct, že jsem si film užila, a pohrdavé postoje hodnotitelů, jejichž filmotéka sestává z psychologických thrillerů a historických dramat, na tom nic nemění.

Na Sucker Punch se nejdete zasmát, ani přemýšlet o velkých životních pravdách. Jdete si vychutnat stometrové seskoky z vrtulníku na nádvoří plné skřetů, praskání země pod černými botami na podpatcích, kostilámající údery a akrobatické manévry s katanou v jedné a pistolí v druhé ruce, zakončené poctivým headshotem.

Děj se má asi tak, že hlavní hrdinka Babydoll a její mladší sestra přijdou o matku. Obtloustlý otčím zjistí, že nezdědí ani floka, dokud budou obě naživu, zlikviduje mladší a starší označí za psychicky labilní vražedkyni a vyexpeduje do blázince. Ten je na první pohled narvaný záporáky, od hlídačů po kuchaře. Největším zlem je ovšem sanitář Blue, který otčímovi za jistý finanční obnos slíbí, že za pět dní pošle Babydoll na lobotomii. Na jiné úrovni je ústav přetransformován do vykřičeného kabaretu, kterému Blue šéfuje, místní psychiatrička učí pacientky, jak správně tančit, aby přitáhly prachatého zákazníka, a pro Babydoll si má za pět dní přijít Velký Pracháč. Odsud se hlavní pětice vydává do světa fantazie a získání pěti věcí potřebných k útěku je ztvárněno jako několik samostatných questů - vběhni do zákopů a odnes mapu z velitelství steampunkových zombie-nacistů; vyřízni dva krystaly z krku dráčete a snaž se vyhnout jeho mámě; zneškodni roboty a seber bombu z vlaku, než dorazí do města. Všechno jde většinou podle plánu, ale Blue není žádný zabedněnec a od prvního okamžiku dýchá Babydoll a ostatním na záda.

Pokud bych měla vyzdvihout konkrétní aspekty filmu, byl by to jednoznačně soundtrack a bezútěšná atmosféra. Tu ani na chvilku nenaruší jakákoli snaha o odlehčení. Veškeré moralizování obstará mentor ještě před questem a v boji potom účel světí prostředky. Střílí se ze všeho, na všechno, dokud to nepadne/nevyletí do vzduchu. Když dojde munice, vytasí děvčata katany, meče, sekyrky, cokoli mají po ruce, jen aby se ani na chvíli nezastavila a získala další předmět. Bojové scény se dají celkově shrnout jako epické a právě ony jsou tahounem celého filmu. Zpomalených záběrů je tak akorát, kromě mise ve vlaku, která mi připadala trošku natahovaná.

Co naopak trochu pokulhává, jsou kladné charaktery. Záporné role zastávají výhradně muži a těm není co vytknout - nechutní, obtloustlí, úchylní, úlisní, zvrácení, jak se na villainy sluší a patří. Hlavní pětice a doktorka Gorská dopadly už o něco hůř. Všechny kromě Babydoll postrádají podbarvení, minulost, vzájemné interakce. Objeví se sice přátelství mezi Babydoll a Rocket, která řekne pár vět o sobě a své sestře Sweet Pea, ale další dvě, Blondie a Amber, jako by se vylouply odnikud a stejně tak i ze scény odejdou. Zrovna u steampunkové děvy a pilotky mě to zamrzelo jednou tolik. A doktorka Gorská... až do poslední chvíle jsem doufala, že nakráčí na bojiště v černé kůži a s puškou přes rameno. Nesešlo by mi na tom, za jakou stranu kope.

Konec byl tentokrát skutečně překvapivý, lehce nahořklý. Nechci vyzrazovat rozuzlení, ale jak zpívají Rise Against ~sometimes dreams just don't come true~

Málem bych zapomněla, na hlavní hrdinky se hezky kouká. To říkám jako žena, a pokud se někomu jejich úbory nelíbily, neměl ještě tu čest se Xenou, princeznou bojovnicí.

I webcomicsy živ je člověk

Jaké jsou hlavní výhody webcomicsů? Jsou jich mraky a nic vás nestojí. Ty lepší se co do kvality vyrovnají svým profesionálním sourozencům a ostatní... bývají alespoň občas vtipné. Navíc se jako čtenář můžete tvorby aktivně účastnit, hlasovat v anketách o oblíbenosti charakterů s tušením, že ti ze spodních příček půjdou brzy z kola ven, ptát se autora a do všeho rýpat. Nakolik se vašimi názory bude řídit, je už věc autora, ale nabídne vám tohle Marvel?

Nevýhodou bývá často nepravidelnost vydávání dalších stran. Většina autorů je tvoří ve svém volném čase, bez jakéhokoli finančního ohodnocení (pokud pominu dobrovolné příspěvky a prodej tištěných verzí), a tak se může kdykoli stát, že se třeba z rodinných či zdravotních důvodů webcomics rok nepohne. Další "nevýhodou" může být pro čtenáře jazyk. Webcomics samozřejmě vychází v rodné řeči autora, což může být na jedné straně rozšířená angličtina, francouzština nebo němčina, ale taky maďarština, ruština, švědština, cokoli, čím se mluví v zemích, kde vedou internet. Takové kousky potom musíte buď oželet, nebo se ponořit do studia daného jazyku, ale vždycky je tu ještě šance, že autor své dílko přeloží/nechá někým přeložit do angličtiny.

Kdybyste se v tom chtěli vrtat, určitě byste našli tucet dalších pro a proti. Dokud nenarazíte na něco tak kulervoucího jako Looking For Group. To jde všechna teorie stranou, protože Looking For Group patří mezi must-see tituly. Jak už název napovídá, odehrává se tenhle kanadský webcomics v prostředí MMORPG, což mu ovšem nebrání přibrat trochu té parodie fantasy klasiky a brutálního násilí na rozkošných králíčcích a vesničanech, zvlášť pak na sirotcích. Všichni jsme totiž viděli, že ten sirotčinec Richarda napadl. A Richard je alespoň pro mě hlavní páka celého LFG. Černý humor ještě nikdy neměl tak sytý odstín černé.

 Na webcomicsech a blozích je ale vůbec nejhezčí, že se jim člověk začne věnovat ve chvíli, kdy by měl kupříkladu zpracovávat témata k maturitě, kterých je už tak tolik, že je nemůže stihnout. No, s blížícím se květnem tu nejspíš příspěvků přibyde.   

Ukolébavka - Chuck Palahniuk

Můžete je označovat za zvrhlost, ale nemůžete je nečíst. Knihy Chucka Palahniuka dokáží zvláštním způsobem uspokojit potřebu po něčem zavrženíhodném a nechutném. Nekrofilie, závislost na sexu, terorismus - témata, kolem kterých jiní autoři našlapují po špičkách, vám Palahniuk předhodí ve vší syrovosti a vy si po několika pokusech o rázné odmítnutí všech těch pohoršujících myšlenek uvědomíte, že přesně tohle vás svým způsobem zajímá.

Jinak tomu není ani v Ukolébavce (Lullaby). Možná je to trochu otřepané, ale tahle kniha se četla jedním dechem. Hrdinové jsou až děsivě skuteční, od idealistické Mony, vyznavačky kultu Wicca, přes jejího všeznalého přítele až po duo hlavních hrdinů, z nichž oba nedopatřením zabili své blízké a každý se s tím vyrovnává po svém - dupáním po plastových miniaturách i systematickým vražděním lidí z celého světa a hromaděním drahokamů.

Ve zkratce k ději: Carl Streator kdysi přečetl své dceři a ženě starou africkou probíranku ze strany 27 v obyčejné dětské knize. Druhý den ráno byly obě mrtvé a on potom žil desítky let s podezřením, že to udělal on. Když se jeho domněnka o vraždící říkance potvrdí (testování na mouchách nečekejte), rozhodne se vyhledat všechny výtisky té zatracené sbírky a zlikvidovat je. Brzy se k němu připojí i Helen Boyleová, obchodnice s prokletými nemovitostmi, která před lety rovněž zabila své dítě a muže. Jenže ani jeden není zodpovědný hrdina, takže za nimi zůstává víc mrtvých, než se na "klaďase" sluší. Je tak snadné někoho zabít, když vám k tomu stačí jen pár slov.

A potom je tu Nash aneb učebnicový příklad cvoka s nově nabytou mocí slova a sklony k nekrofilii. Tenhle chlap je tak odporný, že navzdory mým častým sympatiím s odvrácenou stranou síly jsem nenašla jediný důvod, proč ho nezatratit.

Ukolébavku bych rozhodně doporučila. Můžete ji číst jako thriller s nádechem mystiky, filozofické dílo o právu brát život nebo jako lovestory dvou lidských trosek. Osobně mě nejvíc zaujaly úvahy o velké moci s nulovou zodpovědností a o poklidofobii, ale samozřejmě nechyběl zevrubný exkurz do kultu Wicca a desítky dalších odkazů, které nutí člověka pídit se dál i po dočtení knihy.

Knihu vydalo nakladatelství Odeon a o český překlad se postaral Richard Podaný.

Narychlo jsem proběhla Deviant a našla tenhle výstižný obrázek s citací.

sticks and stones. by ~finalxheaven on deviantART